Villonská balada Francoisi
Villonovi

Schytal jsem, Mistře, rány pěstí.
Usínal blízko mrákotám,
někdy i v keřích na předměstí.
Zřídka tam zavál parfém dam.
Víc než to. Byl tam, přísahám,
puch, před nímž není úniku.
Smál jsem se tomu - díky vám.
Děkuju, pane básníku.

Vzdal jsem se štěstí pro neštěstí,
propadal svůdným chimérám,
hledal jsem cestu, našel scestí…
Ale už dávno neskuhrám.
Lásku a hazard v srdci mám -
nic nechci dělat ze zvyku.
To jste mi nabíd. To si dám.
Děkuju, pane básníku.

Hráči je nejlíp na rozcestí.
Když jsem se ohlíd, byl jste tam.
Cesty jsou nové ratolesti
stromu, jenž roste Bůh ví kam…
Bůh to ví. Já se věčně ptám.
Čím bych byl bez otazníků?
Vy jste mě učil všem těm hrám…
Děkuju, pane básníku.

Pošeptal jste mi tolik zvěstí…
Jedna má sílu výkřiku:
Nic nelze poznat bez bolesti!
Děkuju, pane básníku.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Na obratníku Bolševika

Za všechno může zeměpis,
především různý obratníky.
Tam kde je horko, bodá hmyz,
v mrazu zas blbě zrajou fíky,
ve vlhku bují plíseň hlíz…
Každého se to nějak týká!
Já jsem to, prosím pěkně, slíz‘
na obratníku Bolševika.

Víc než jen osud: zeměpis.
Jinde dáš bohům dva tři býky,
šamana pozveš na kumys…
Vymalováno. Řekne: Díky!
Tady, byť skučíš please, please, please,
nekončí tvoje šlamastyka.
Úřad je kněz i bůh… a tys
na obratníku Bolševika.

Kdo může, když ne zeměpis,
za kontinuitu politiky?
Tatíček ptá se oral-lis;
tatíčků máme celé šiky.
Odpovíš „oral“ ? Neměl bys!
Za pot a práci se tu pyká.
Platíš daň – tlamám líných krys
na obratníku Bolševika.

To ne my, ale zeměpis
ustavil zvyk, co nezaniká.
Trvá i úsměv. Byť mi zkys‘
na obratníku Bolševika
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Kaleidoskop možností

Než jsem se vydal do světa,
byl mi svět víceméně známý.
Mě lebka prince Hamleta
nesužovala otázkami.
Plet‘ jsem si svetr podle mámy,
jedl jen ryby bez kostí…
Nerozplýval se nad barvami
v kaleidoskopu možností.

Nechyběly mi, po léta,
depeše hrané na tam-tamy,
na nočním nebi kometa,
modlící mlýnky dalajlámy,
symboly, znaky, lži i fámy…
Volil jsem podle libosti:
buřt nebo koláč s brusinkami –
v kaleidoskopu možností.

To byla moje parketa!
Proč jsem šel ven, kde mě jen mámí
vítr, jenž stopy zametá?
Haraší v stéblech mokré slámy,
šišlá a třepe rolničkami;
říká mi „Vaše Výsosti!“
Namísto pravdy podává mi
svůj kaleidoskop možností.

To byl dar! Sám jsem pod hvězdami…
dokud mě někdo nezprostí
úkolu proplout střepinami
kaleidoskopu možností.
 
 
 
 

 
 
Člověk je rodem tanečník

Nádech a výdech. Zas a znova.
K tomu zvuk srdce: Buch! Buch! Buch!
Každému z kmene Adamova
přisoudil tenhle rytmus Bůh.
Rytmika vždycky pohotová -
od chvil, kdy spustíš první křik
až do dne, kdy tě země schová.
Člověk je rodem tanečník.

Do tance řeči řadil slova
každý, kdo jednou vdechl vzduch:
Čingischán, slečna Magdonova,
účetní, mnich i dobrodruh.
Každý byl rytmem obdarován,
přidává k němu smích i vzlyk,
každý svou chůzí sítě snová…
Člověk je rodem tanečník.

Ukrytá jako v houští sova,
anebo v dubu letokruh,
zní v tobě hudba staronová.
Ten, který umí napnout sluch,
slyší ji, cítí, v úctě chová…
Ví, že jsme vlastně jeden šik
okolo ohně šamanova.
Člověk je rodem tanečník.

Pravdu má kniha prorokova,
život je věru pouhý mžik.
Tím spíše hleď si zatancovat.
Nejsi snad rodem tanečník?
 
 
 
 

 
 
Na odvrácené straně ticha

Zpil jsem se slovy. Do němoty.
Líbí se mi to? Nelíbí.
Není to pro mě. Je to pro ty,
co mají v srdci pochyby.
Mlčí, byť mluvit chtěli by…
Pochybující srdce vzdychá
mocně jak staré velryby
na odvrácené straně ticha.

Zpil jsem se slovy do němoty.
Takové je mé alibi.
Takový důvod neochoty
uvěřit ještě ve sliby,
že až mě múza políbí,
oslovím svět, jenž nedoslýchá…
Najdu si jiné záliby:
na odvrácené straně ticha.

Opilý slovy do němoty,
opouštím soutěž obliby.
Dostal bych kartáč od poroty
za gesta, účes, pohyby…
Němý se předem znelíbí;
chce-li jen mlčet, kam se míchá?
Snad se dám mezi taliby -
na odvrácenou stranu ticha.

Hrozím se lidí bez chyby:
nespočet slov a jedna pýcha.
Radši se mýlkám zaslíbím
na odvrácené straně ticha.
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Nachytaná v nedbalkách

ON
Když můj dech nerozvíří prach
a nezavrže podlaha,
když anděl, co mi pomáhá,
mi pomůže i přes tvůj práh…
ONA
...já sejmu sponky, řeknu Ach,
je čas, abych se rozcuchala.
Už strašně dlouho jsem si přála
být nachytaná v nedbalkách.

ON
Kdo mi však krk tak pevně stáh?
Teď, kdy se láska přísahá?
Jsem ztělesněná rozvaha -
a ztělesněná marnost snah.
ONA
Jsi tu a mlčíš - smělý tah!
Jsi vykříčník, jsi vertikála…
Je na mně, abych předstírala,
že nachytals mě v nedbalkách.

ON
Když ale ztratím všechen strach,
když budu tím, kdo neváhá,
čím bude krásná odvaha
mých prstů na tvých mašličkách?
ONA
Když by z mých barev zmizel nach,
čím bych se tolik červenala?
Jak mašlím u svých nohou lhala,
že nachytals mě v nedbalkách?

ON   
A jen jsem po tvých ňadrech sáh,
tvá krev se ke mně zprudka hnala…
ONA  
Ty blázne, já se načekala,
než nachytals mě v nedbalkách.

 
 
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu

Snad je to déšť, kdo frká tiše
na břehu řeky ve křoví.
Snad ale kůň, co k jezdci přišel
pro sedlo, uzdu, podkovy.
Máš věřit v koně? Kdo to ví?
Kůň věří v jezdce bez protestů…
Váhavým mlčky napoví:
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.

Čechrá se vítr? Nebo spíše
ledňáček malachitový?
Strážce všech barev, jenž své skrýše
staví si v lodním ráhnoví…
Kdo jeho jméno vysloví
s úžasem, sám a zády k městu,
uslyší píseň se slovy:
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.

Noc, jako matka abatyše,
přijde se modlit za sovy.
Ty za ně ulij víno z číše!
Teď, kdy se budí za krovy
Pekingu, Vídně, Mantovy;
v lesích i v skalách Everestu…
Pomyslíš s nimi na lovy?
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.

Jsi tím, kdo v sobě obnoví
nejstarší řádky palimpsestu:
zbystřené smysly lovcovy?
Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu.
 

 
 
Žádná není jako ona

Sen - to je rybník. Velký dost
pro tisíc tlustých hastrmanů.
V zubech maj řasy, v očích zlost…
Kdo postaví se na tvou stranu?
Spolehni, synku, na věrnost
urputně růžového slona.
To máma řekla: "Chyť mu chvost!"
Ach, žádná není jako ona.

Vystavět slonu přes tmu most,
po kterém moh by přejít k ránu -
to není žádná maličkost.
Máma ho staví z afrikánů,
z pírek, co v okně nechal drozd
hopkavý jako prima donna,
z ticha i z Ódy na radost…
Ach, žádná není jako ona.

Neklidný, hlučný, hustý hvozd
denně mě čeká, sotva vstanu.
Okolí samá okolnost,
sloužící zájmům buřtipánů.
Na cestu mi však svítí skvost:
polibek od ní. Je to spona,
v rosolu světa pevná kost…
Ach, žádná není jako ona.

Chce, abych zpíval a ty rost.
Všechno, co kolem nás tří stoná
hrdě si bere na starost.
Ach, žádná není jako ona.

 
 
 
 
 
 
 
   Český kalendář
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
S pleťovou maskou na tváři
(únor)

Ze svahů vítr listí stáh
- a černé saze z komína -
pod bílé sněhy v nížinách.
Kůra se s mechem prolíná,
puchří jak špunty od vína
v bezdomovcově polštáři…
V únoru země usíná
s pleťovou maskou na tváři.

Všudypřítomný slabý pach
všeho, co rádo zesiná.
Rybenka tápe v holinách
děděných z otce na syna,
žampión bytnět začíná,
plísní se sytí nezmaři…
Kde vlastně končí končina
s pleťovou maskou na tváři?

Lezavo leze po stěnách,
za nehty, do bot, do klína.
Nesmiřitelná jako vrah
ve křoví číhá hodina,
o níž se v nebi zhasíná.
V ohradách vrčí ohaři…
Nehybně leží krajina
s pleťovou maskou na tváři.

Výšina, cesta, roklina…
očekávajíc předjaří
léčí se, čistí, vypíná
s pleťovou maskou na tváři.

 
 
Za diktatury Plískanic
(únor II)

Jak bych se nebál stínů v šeru?
Toho, kdo do nich drcne, sbalí.
Invaze mraků od severu
obklíčila i katedrály,
hvězdy a barrandovské skály…
Co bych měl říkat? Radši nic.
Člověk je menší nežli malý
za diktatury Plískanic.

Nejhorší je to za večerů.
Kde jsou ti, co se ráno smáli?
Lépe než drápy buldozerů
mlhy je někam zahrabaly.
Možná že pod ty bílé valy,
které se vrší u silnic.
Mizí ti, co se málo báli
za diktatury Plískanic.

Já nejsem z rodu hazardérů!
Určité věci se tu staly,
těžko je měnit - tak to beru.
Neptám se proč a jak a zdali.
Sedávám doma u kořaly,
ven půjdu nejdřív za měsíc.
Zaháním sny, jež se mi zdály
za diktatury Plískanic.

Kdybyste se mě jednou ptali,
řeknu jen: Chytrost, a nic víc.
Jsem z těch, kdo kolaborovali
za diktatury Plískanic.

 
 
Bůh sněhuláků
(únor III)

Myš v opuštěném kolejišti.
Vždy první pozná, co se děje.
Má ucho blízko u koleje
a skládá zvuky, jež se tříští
jak nábojnice na bojišti.
Ta myška řekla ptákům "Ptáci,
mám pro vás tuhle informaci:
Bůh sněhuláků blahem piští."

Už ve výkopu na sídlišti
bůh asfaltérů ví, že zle je,
že bude bohem bez portfeje.
A staré hrnce se zas blyští
a mrkve rudnou na tržišti
a z dávných dob se píseň vrací,
že vstanou noví sněhuláci.
Bůh sněhuláků blahem piští.

Pak na Cejlu a na Kolišti
proud aut vjel rovnou do závěje.
A Cyril trefil Metoděje
hned pátou koulí. A tou příští
ho trefí zas. Nic nezasviští
tak jako vážnost, když se kácí.
Ne, neželte svých ondulací!
Bůh sněhuláků blahem piští.

Já uměla to na kluzišti,
a to se s věkem nevytrácí!
Jdu s dětmi, nechám práci prací.
A budu ta, kdo blahem piští.

 
 
Ti, kteří v jaro nevěří
(březen II)

Jsem český fousek. Starý pes.
Mám blechy, pána halamu
a víc jsem za svůj život snes
než prase v zemi islámu.
S tím si však hlavu nelámu,
vždyť vyslídil jsem pod keři
pach jara! Vstaňte, nezklamu
ty, kteří v jaro uvěří.

Byť do sklepa bych radši vlez
a merčil šunky na trámu,
já běžím štěkat na náves,
že zima už má po flámu
a ledy zmizí v neznámu.
Svět nabízí nám příměří!
Ať děkovat jdou do chrámů
ti, kteří v jaro uvěří.

Proč z domů nikdo nevylez,
jen můj pán křik: "Chceš přes tlamu?"
Snad zasloužil bych, aspoň dnes,
spíš pěknou šlupku salámu.
Já dělal jaru reklamu,
a dřív, než mladší soupeři!
Snad nehodí se do krámu
těm, kteří v jaro nevěří.

Vím, že se celý polámu,
dál ale štěkám u dveří
všech na předlouhém seznamu
těch, kteří tu v nic nevěří.

 
 
Plechový kohout
(duben I)

I kdyby všichni zaspali,
já budu vzhůru. Mám svou ptačí
hrdost a koukám do dáli,
seč mi mé staré oči stačí.
Neuhnu ani karabáči
blesků a strpím lijáky.
Proč se však lidi v davu mračí?
Smát by se mohli. Na ptáky!

Mě za ta léta poznali
tři nebo čtyři pokrývači.
Nebudu ale troufalý,
řeknu-li: Znám vás všechny, rváči
za volanty a počítači,
s očima sošek z alpaky.
Vzájemně jste si zřejmě k pláči…
Smějte se aspoň na ptáky!

Vrabci a straky schovali
do štítů střech a do pavlačí
staniolové metály.
Rozdá je slunce. Prý sem kvačí,
řekli mi drozdi, vyzvědači.
Brkoslav slyšel Slováky:
"Chrústik moj, veď sa zima zháči…"
Smějte se proto na ptáky!

Pražáci, věční protihráči,
povolte trochu zobáky.
Oslovte kytku v kořenáči,
usmívejte se na ptáky.

 
 
Na mou duši
(duben III)

Hledáte místo, kde je živo?
Pojďte dál! Fakt to nepřeženu,
když řeknu: To je moje niveau!
Chcete-li život, chcete změnu.
Nezapřela jste v sobě ženu…
Cítím, jak vaše srdce buší.
Mám tuhle schopnost v rodokmenu:
jsem křtěný Apríl. Na mou duši.

No a vám doma říkaj…? Ivo?
Pro Ivy mám tu připravenu
blůzičku značky Proměnlivo.
Dal mi ji papež Saracénů
za velmi, velmi slušnou cenu.
Věřte, že mnohé muže vzruší!
Přijdou vám zpívat kantilénu…
nebo tak něco. Na mou duši.

Co jsou to prachy? Oběživo!
Nechte je běžet jako fenu,
které dal kdosi vypít pivo.
Nabízím vám tu celé menu:
pentle i štůček krepsaténu…
Klobouček? Ano, ten vám sluší!
Není nic, co vám neseženu.
V nejhorším zítra. Na mou duši.

Zabalím vám to, zapomenu.
Náš vztah se vhodně zjednoduší.
Chcete-li služby džentlmenů,
prubněte Apríl. Na mou duši.

 
 
Je v tom Suzina
(duben IV)

Král David tančil před archou
a Kevin Costner s vlčaty.
Mně nedocvaklo vo co gou,
proč dostali ty záchvaty.
Až dneska ráno… o pátý
mě vzbudil sen, že začíná
zas život. Vstal jsem. No a ty
jsi řekla: Je v tom Suzina?

Byt obsazený raní tmou
je zrádnější než Karpaty.
Jsem bos a slabý v kolenou,
a přesto tančím. Nahatý
jak svatý derviš z Kalkaty.
Má hruď se sama vypíná,
a tělo dělá obraty.
Máš pravdu, je v tom Suzina.

Sníh stáh se do hor, cesty schnou
a všude raší akáty
a dávají mi zelenou.
Pár tisíc z každé výplaty
mám ulitých, jsem vysmátý.
Když svět mi padá do klína,
proč dělal bych s ním ciráty?
Zvlášť, jestli je v tom Suzina.

Je štíhlá, a já pupkatý.
A stejně nezapomíná
a čeká hnedka za vraty.
Má suzuki, má Suzina.

 
 
Přes most bez punčoch
(květen)

Plátěné ráno trhá křik
ptáka, jenž činí doznání,
že chce být strašný loupežník.
A čilý vítr ve stráni
už z keřů květy vyhání.
Čas odkrývání skrytých vloh!
I já chci pihu na skráni
a zas jít přes most bez punčoch.

Slunce je mladý nádeník.
Drze se z nebe vyklání,
dychtivě zkouší starý trik -
lechtá mě v týle, na dlani...
Chybělo mi to lechtání!
I pobavený pohled soch,
jež probudit chci ze spaní,
až půjdu přes most bez punčoch.

Jakoby někdo šeptal: "Vztyk!
Zahoď svůj stesk a váhání
jak papírový kapesník."
Z mraků jsou náhle klokani,
stvoření k poskakování
a Petřín, směšný jako hroch,
se v plášti z listí uklání
všem, co jdou přes most bez punčoch.

Svět pyšný na své nadání:
tak chudý byl - a jak se vzmoh´!
Co zmeškal, kvapem dohání.
A já jdu přes most bez punčoch.

 
 
Vyplout k Bradáčovi
(květen IV)

Viděl jsem, jak dva povaleči
šilhají k nebi s úctou kněží,
šlukují startky, vedou řeči
v půjčovně loděk na nábřeží.
Po vzoru těch, co rádi těží
z náhod, se zeptám: "Kdo mi poví,
jestli tu někde vesla leží?
Musím dnes vyplout k Bradáčovi."

"Vesel mám hafo, neměj péči,"
štěká ten menší. "Oč ti běží?
Víš, co je vlastní nebezpečí?
Na ničem dalším nezáleží."
Vyplul jsem. Zástup starých věží,
vypadá z řeky vyšší, nový.
Nemluvná garda, která střeží
ty, kteří plují k Bradáčovi.

Po vodě zvolna krouží něčí
deštník jak poník po manéži.
Vlhko a ticho. To prý léčí.
Vzpomínky ale, řek bych, stěží.
Načapal jsem se při krádeži
května. Ten vždycky začal slovy
našeho táty: "Svět je svěží!
Poplujem, Míšo, k Bradáčovi."

Ruce se potí, vlasy ježí.
Táta už není. Ale… kdo ví?
Dokud se mi to nerozleží,
vesluju směrem k Bradáčovi.

 
 
Sladký jed letní marnivosti
(červen)

Do polí vtrhli strašáci.
Střapatí, pyšní, nosatí.
Vědí, že vzduch jim za práci
plechovky v rukou pozlatí.
Motýli vzlétli, strakatí,
do světa nových okolností.
Do světa, který zachvátí
sladký jed letní marnivosti.

V krůpějích třešní krvácí
zahrada v kopci za tratí.
Stromy jsou sloupy v paláci
plném cest, jež se klikatí.
Bloudí tam srnci okatí,
jezevci chytří, šneci prostí.
Všechny je ale uchvátí
sladký jed letní marnivosti.

Z pomníků různí fešáci,
v tógách i směle nahatí,
žádají od nás ovaci.
Jinak prý cuknou opratí,
odjedou, už se nevrátí.
Oslavme proto jejich ctnosti!
Lecjaké budí závrati
sladký jed letní marnivosti.

Jsi ten, kdo čelo krabatí?
Ten, jemuž v těle ztěžkly kosti?
Vdechni, co červen dává ti:
Sladký jed letní marnivosti.

 
 
Ryba tu čeká na rybáře
(červen III)

Červen má ráci démona.
Ten sedí v chlapech jako čip:
Začne-li nová sezóna
vytouženýho lovu ryb,
nejeden z nich by radši chcíp,
než aby makal v potu tváře.
Teď je mu fajn a bude líp.
Ryba prý čeká na rybáře.

Takovej prut… Má poklona!
No a ta třpytka! Jako slib
od cikánskýho barona.
Mnohej ten rybář bez pochyb
rybářskej lístek někde štíp
z popudu snů a kalendáře.
Říká si, skrytej v stínech lip:
Ryba jen čeká na rybáře.

Jedině jeden nekoná,
co by měl konat. Nějak schlíp,
v rozpacích louská Platóna.
Platonik, to je hustej typ.
Kdo by se nad ním neušklíb?
Dumat ať jde si po Sahaře!
Rybnatej kraj chce akci. Vtip.
Ryba tu čeká na rybáře.

K čemu jsem povolila zip?
Chce se mi křičet do polštáře:
Františku, jde mi o princip.
Rybička čeká na rybáře!

 
 
Na druhém konci aleje
(červen IV)

Pod kopcem, kde se cesta lomí,
obstoupilo mě stromořadí.
"Půjdete s námi!" řekly stromy
tónem těch, co víc neprozradí.
Z černých snů na mě sykli hadi:
"Copak víš, kam se poděje
pocestný, jehož vystrnadí
na druhý konec aleje?"

Proč si mám zvykat na pohromy,
tak jako na káď kapr v kádi?
Štěstí tu dosud nepřálo mi,
snad mi to jinde vynahradí!
Tam, kde mě pozvou dál, a rádi.
Někdo se na mě usměje…
Dívka, co už si housle ladí
na druhém konci aleje?

Mají tam taky ekonomy,
nebo je nikdo nepodvádí?
Nebudu sahat do svědomí
těm, co si život něhou sladí…
Nestárnou, všichni umřou mladí.
Než se však umře, dobře je
v básních a v dalším harampádí
na druhém konci aleje.

Chci zpívat s vámi, kamarádi.
Jste moje věčná naděje.
Najdu vás. Vaše ohně čadí
na druhém konci aleje.

 
 
Musíte mi to vyprávět
(červenec I)

To máte pravdu, pane Jiří.
Stáří je pasport do nesnází,
a mně už bude třicet čtyři.
Jen co si všimnu ježků v mlází,
opravíte mě: "Dikobrazi!
Potají chrání celý svět.
Loví a žerou hrozné plazy!"
Musíte mi to vyprávět.

Zdálo se mi, že ve vikýři
pohnul se prach a hrstka sazí.
Ve skutečnosti netopýři
šifrují důležité vzkazy.
Člověka z toho vážně mrazí:
Máme tu osudový střet
dobra a zla? A v jaké fázi?
Musíte mi to vyprávět.

Našel jste stopu po rytíři?
Po tom, co slabé doprovází?
Moc rád bych věděl, kam dnes míří.
Zkoumal jste nebezpečné srázy?
Uličky plné kolomazi?
Tam jsem ho vídal jako zvěd…
Dřív než i vám se oči zkazí,
musíte mi to vyprávět.

Zvoník ať vezme za provazy,
dnes je vám krásných devět let!
Skončila škola, co nám schází?
Dlouho si můžem vyprávět.

 
 
Vltava je studená
(červenec III)

Jen zkuste si mě vygooglovat.
Nic na mě nikde nenajdete!
Tak dobře dokážu se schovat.
Že jste mě poznal? Ale jděte.
Jste další, který si mě plete
s tím trapným švíckem z Erbena.
A nadto ani nechápete,
že Vltava je studená.

Můj intelekt už taky povad.
Co vodničil jsem v řece Léthé,
mám problémy si pamatovat
i vody dvoutisícileté.
Vím ale tohle: voda kvete
a pod mosty je ozvěna
a Erben není - není! - Goethe
a Vltava je studená.

Je červenec a bzučí ovád
a zlaté včely pylem sjeté.
Už vím, co bude následovat,
znám českého lva od lvíčete:
Vy zpotíte se, jen se hnete.
Což tisíc let tu znamená,
že honem do řek naskáčete.
A Vltava je studená…

Šup do hrnku a ticho! Spěte.
Zas jeden dělá ramena
a skáče, padá…Můj ty světe,
má Vltava je studená!

 
 
Vítejte, poutníci, do srdce Evropy
(červenec IV)

Jsme v jednom kole a nemáme lóve,
úplně jako ti apoštolové
nahoře v orloji. Od jara do jara
o naše bolesti nikdo se nestará,
Praha je profláklá citová Sahara.
Říkám si: Turisti! Jen oni pochopí
celej ten humus a píchnou nám,zadara.
Vítejte, poutníci, do srdce Evropy.

Helmuti, Íčka i Bělorusové -
vítám vás s úsměvem, s prstama do Vé.
Jednou si za tohle vysloužím Oskara…
Nikoho neprudím, nesrabím, nekárám.
Ani vás, mesijé s frňákem spiťara.
Jenom si loknětete! Sotva se utopí,
koho maj pověsit. Děkuju za žvára!
Vítejte, poutníci, do srdce Evropy.

Včera mě pustili. Dnes, rodnej krove,
do lebky myšlenka dychtivě klove:
Máš skvělej rodokmen,tvá krev je prastará,
praděd byl Kondelík, dědečekVejvara…
O ňákej vejvar se rozhodně postarám,
jenom co schovám si decentně pod copy
kérku s tím profilem černýho korzára.
Vítejte, poutníci, do srdce Evropy.

Jsem vaše pusinka, chléb, sůl i fanfára.
Pravičkou vetknu vám pomněnku do klopy,
levička zlehounka po kapsách zašťárá.
Vítejte, poutníci, do srdce Evropy.

 
 
Okurková sezóna
(srpen I)

Svobodnou matku z Karviný
málem štíp divnej pišišvor?
Rekordní kopec zmrzliny
na Lipně zbaštil ňákej Nor?
V Jihlavě zapěl ženskej sbor
requiem za Lucemburky?
Znojmo si dalo na prapor
okurky…? Blbý okurky?

Těžko tu dělat noviny.
Jako váš pán a editor
řeknu vám jedno jediný:
Dejte mi vášeň! Lítej spor!
Exploze! Nebo rozhovor
s někým, kdo tahá za šňůrky
světa a nemá jako vzor
okopávače okurky!

Dneska jsou všichni nevinný,
anebo v Thajsku? To je fór?
Smrt přece nemá prázdniny.
Sex taky ne a zločin kór.
Teče snad cudnost z Kavčích hor,
halej se Češky do burky?
Mlčte! Já dlabu na názor
toho, kdo věří v okurky.

V pořádnejch časech řádí mor,
nebo se táhne na Turky.
V srpnu mi každej redaktor
do novin pere okurky!

 
 
Básník s kytarou na Karlově mostě
J.H. Krchovskému (srpen IV)

Světice na mostě, staleté děvčátko.
Říkám jí “Dobrej den!”, ona mně “Synu,
máš s sebou náhradní struny a trsátko?
Vymnul jsi konečně z očí tu špínu?”
Nechci lhát, a proto loknu si ginu,
vydám zvuk, co se má podobat smíchu..
Ví, co chci zdvořile naznačit. Inu,
přiznání k starým i budoucím hříchům.

Slunce mi co chvíli posílá prasátko
z oken a okapů Sovových mlýnů.
Děkuju za signál. Naladím, zakrátko.
Pak to tu rozjedu. Nic na půl plynu.
Na každou slabost a zahořklou vinu,
na dluhy, na chlast a na velkou pýchu,
ukážu prstem a v alexandrínu:
Přiznání k starým i budoucím hříchům.

Nabízím báseň, a to není cukrátko.
Vyrostla v pankejtu uprostřed stínů.
Co vlastně čekáte, těkavá čeládko?
Že hovno zabalím do organtýnu!
Čumíte na mě a já si to šinu
na pole pravdy, kde vzdělám svou líchu.
Na ní vám připravím nášlapnou minu:
Přiznání k starým i budoucím hříchům.

Jedenáct forintů, knoflík a slinu -
to jste mi šintli, a odešli v tichu.
Honorář umělce za půlhodinu
přiznání k starým i budoucím hříchům.

 
 
Je hodně šťáv, co daj se pít
(září III)

Masaryk uměl pobavit.
Říkával, když měl náladu:
"Nebojím sa a nekradu.
Nechť sa tak chová všechen lid!"
Pobídl koně, od kopyt
létaly hroudy kolem nás.
Takhle jsem vnímal jeho vzkaz:
Hodně je šťáv, co daj se pít.

Skleničku nikdy neodmít.
Pak nebyl skoupý na radu:
"Pochopte, jakou zásadu
na vlajku dal jsem ručně šít:
Pravda tu musí vítězit!
Snad ještě sklenku, prosím vás…"
Jak říkám, býval pod obraz.
Ze všech těch šťáv, co daj se pít.

Dávno už nejsem škarohlíd.
Po staré cestě ze sadu
nahoru do vinohradu
vzpomínám. Už jsem třikrát škyt…
Bude mi sto, a co má být?
Posté mě ráno čeká mráz,
roncet a mniška révokaz…
A něco šťáv, co daj se pít.

Všelico musí vykvasit.
Vy, kteří víte, co je kvas,
uznáte, že to chce svůj čas.
Kéž je dost šťáv, co daj se pít.

 
 
V nedohledné dálce cíl
(říjen I)

Od kopyt létá mokrý jíl,
je pošmourno a změkla dráha.
Teď před překážkou nezaváhá
jen ten, kdo pevně uvěřil,
že ke skoku má spoustu sil.
Když neuvěří, předem padá.
Těch překážek je strašná řada
a v nedohledné dálce cíl.

Už dávno jsem to pochopil:
Kdo po Štěstěně lačně sahá,
ten často chytne svého vraha.
Tak na nejlepší z mnoha chvil
tu čekám - jako krokodýl.
A kůň to po mně taky žádá.
Ví, co je dostih: samá zrada
a v nedohledné dálce cíl.

Já o té chvíli léta snil,
dnes ale snění nepomáhá.
Co nepomůže, to jen zmáhá.
I touhu vyhrát jsem teď skryl
až do tunelů cév a žil.
Mám soustředěný pohled hada
a jediného kamaráda
a v nedohledné dálce cíl.

Ne, já bych za nic neměnil,
a ať se se mnou, kdo chce, hádá.
Jen život, který neuvadá,
má v nedohledné dálce cíl.

 
 
Vláda dušiček v Jaroměři
(listopad I)

Listy nám kvapí v ústrety
po štěrku cesty mezi keři.
Mraky jsou černé barety
vytáhlých postav, které měří
každý náš krok. A pozounéři
fanfáry hrají v ohbí řek…
Alespoň u nás, v Jaroměři,
nadchází vláda dušiček.

Manželka nese pugéty
hortenzií a šeptá dceři
o láskách krásné pratety.
Všechny tu leží… Už se šeří,
i když tak dlouho před večeří,
přibývá světel od svíček.
Neskuhrá se a neláteří.
Nadešla vláda dušiček.

Hřbitov je světlem posetý:
ve smrt se tady málo věří.
Stejně jak staří před léty
tušíme cestu plnou dveří;
za nimi žijí dál ti, kteří
v nás zapálili ohníček.
S čím se má dcera tetě svěří?
Panuje vláda dušiček.

Ticho jak v duchně plné peří,
teprve z dvorku Azor štěk.
Neštěkej. Nejsme dezertéři
před vládou našich dušiček.

 
 
S díky Karlu Škrétovi
(listopad II)

Mám vlhké, lesklé oči panny
a postříbřené podkovy,
jsem elegantně grošovaný
a neusínám hladový.
A proto říkám pánovi:
"Jsem na tom dobře, Martine.
Svět ale listopadoví,
tak mysleme i na jiné."

Můj pán má meč a smělé plány,
tři doktoráty z Padovy,
plášť kožešinou lemovaný
a vlasy archandělovy.
"I já mám štěstí," odpoví.
"Jak přišlo, možná pomine.
Kdo tohle chápe, ten i ví,
že měl by myslet na jiné."

Jde podél cesty urousaný
chlap, jehož kůže nachoví.
Meč blýskne. Stačí jen dvě rány.
A pán svůj aksamitový
plášť rozetne a se slovy
"Mně půlka stačí. Jak by ne,"
dá tomu nešťastníkovi.
Tak rytíř myslí na jiné.

Jsme v Praze díky Škrétovi.
Až na nás jednou spočine
váš pohled, mlčte. Ano, vy!
A pomyslete na jiné.

 
 
Finále bude v televizi
(prosinec I)

Soničko, pište: Pane/Paní
oslovujeme právě vás,
jelikož jdete bez váhání
pravdě až na dřeň, na doraz.
Vy, který/která nemá kaz,
posviťte na to, co je ryzí.
Celá zem čeká na váš hlas.
Finále bude v televizi!

Já jsem ten, kdo se v úctě sklání
před tvůrcem, kterým zmítá třas.
Vsadím se, že je k uzoufání
stýkat se s hrůzou kolem nás,
popsat ji věrně, bez příkras…
Celý rok seje, ať i sklízí!
Umělcům říkám: Zlomte vaz.
Finále bude v televizi!

Vítěze mnoha hlasování
určil jen příslovečný vlas.
Nenechávejte tohle klání
ostatním blbcům na pospas…
Škrtněte "blbce". Já se zas
dal trochu unést. Blbci zmizí?
Hlavně tam, Soňo, nechte vzkaz:
Finále bude v televizi!

Sponzoři přijdou. Chce to čas.
Lepší věc nikdo nenabízí.
Připravte se jen na dotaz
jestli to bude v televizi.
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
Štědrý večer
(prosinec II)

Pozdě psi na dvoře zbystřili sluch,
hvězdy se zjevily bez varování:
Zlatýma očima dívá se Bůh.
Pojď ke mě, chci mít dlaň ve tvojí dlani.
Vidí nás? Nejsme ti prorokovaní,
kterým je určena milost a vzkaz…
Neptám se "Věříš v něj?" Mám jenom přání:
Aby on uvěřil - uvěřil v nás.

Dřevěné zvony teď rozhoupal vzduch,
ve vlnách šíří se očekávání.
Pro uši ticho, a pro srdce vzruch:
jabloně putují úbočím strání.
Nahé a černé se na kopcích klaní.
Dozrála jablka. Dozrají zas?
Nevědí. Nevíme. Dokonce ani
jestli on uvěří ovoci v nás.

Na nebe vrací se široký pruh
mraků a na psy jde obvyklé spaní.
Z výšky jsme drobnější nežli pár much,
a přesto doufám, že pozorovaní.
V lásce a při práci, na cestách plání,
v básních a všude, kde plyne náš čas,
potají myslíme na požehnání.
Na to, zda on může uvěřit v nás.

Večer je štědrý, má překrásná paní.
Přestože do tváří zaštípal mráz,
zahřál mě okamžik šťastného zdání:
viděl tě, viděl mě, uvěřil v nás.