Zpět na hlavní stránku



Fotogalerie:
Michal Horáček

WWW stránky
Michala Horáčka

Ženský hlas – nejtajuplnější nástroj v orchestru světa.
Tušil jsem to vždycky. Ale teprve v roce 2003 mě napadlo: co kdybych se pokusil podřídit tomu nástroji celé album?
Postupně jsem napsal asi dvacet příběhů. Některé na hudbu už zkomponovanou; vybral jsem si skladby, které jsem léta miloval. Většinou jsem však volil opačný postup: nejprve jsem napsal texty, a ty pak nabídl ke zhudebnění. Tak se stalo, že tentýž text dostal mnoho hudebních podob; posléze jsem jednu vybral. Na albu se proto sešla pestrá tvůrčí společnost: Petr Hapka a Paolo Conte, Jarda Traband Svoboda a Tanita Tikaram, Hana Robinson, Ivan Hlas, pánové ze skupiny Čechomor a Milan Vyskočko.

Původní počet písní se za pět let práce ve studiu zúžil na polovinu; na albu jsem chtěl mít jen ty skladby, jejichž síla neumdlévala ani při pohledu přes neúprosnou lupu času. Mnohokrát mi pomohli i ti, kteří hudbu instrumentovali – od pětadvacetiletého Davida Solaře po dvaasedmdesátiletého Milana Kymličku; všichni přinesli nápady a postupy tak osobité, že album dostávalo další, pro mě překvapivé vrstvy.

Podobně spletitá a plná překvapení byla i cesta za interpretačním výrazem; tutéž píseň nazpívalo i sedm různých zpěvaček.
Výsledkem je pásmo jako běh života: v prvním šansonu se potkáváme s dívkou teprve klopýtající přes práh dospělosti, zatímco na posledním k nám mluví dáma, která má na co vzpomínat.

Nakonec to kupodivu nebyly hvězdy známé z rozhlasu a televize, ale dívky a ženy vystupující spíš na klubové scéně, kdo mě dokázal zaujmout a dojmout. A znovu mě utvrdit v původním dojmu: ženský hlas je nejtajuplnějším nástrojem v orchestru světa.



Michal Horáček
září 2008